Slobodan Samardžić : Pogrom pod křídly Západu |
Sobota, 17. března 2012
Srbů bylo zavražděno. Bylo uzurpováno přibližně 40.000 jejich domů a bytů, města byla od srbského obyvatelstva vyprázdněna. Na venkově, kromě domů, jim byly odebrány pozemky, jako kdysi na Divokém západu. Bylo zničeno, zapáleno a poškozeno 110 klášterů a kostelů nevyčíslitelné duchovní a kulturní hodnoty. Byla to v pravém slova smyslu doba běsnění a volného lovu na srbské hlavy, majetek a kulturní dědictví, za přítomnosti několika desítek tisíc západních politiků, civilních a vojenských úředníků. Šéf mezinárodní správy Bernard Kouchner řekl na podzim roku 2001, kdy násilí Albánců dosáhlo vrcholu, že se jedná o “oprávněnou odplatu”. Starověké válečné pravidlo “vítězi přísluší kořist” trvalo nepřetržitých pět let.
Albáncům se však jejich konečný cíl nepodařilo uskutečnit loupeží a násilím. Tato metoda pokračovala stovkami jednotlivých každodenních násilných akcí, ale i přesto všichni Srbové neodešli, a ty, kteří zůstali, jejich stát nenechal napospas Albáncům. Srbsko se krok za krokem stávalo činitelem kosmetského života, a mezinárodní představitelé to museli příjmout. V takovém vývoji událostí Albánci spatřovali porážku své strategie dobývání a museli podniknutím jedné velké akce zvrátit situaci ve svůj prospěch. Tak se odehrál 17. březen, další ze dnů masového utrpení Srbů na Kosovu a Metochii.
Pro dnešního čtenáře může být zajímavé připomenutí nejen březnových událostí, ale i jejich politického epilogu. Tehdejší Svazová Republika Jugoslávie již odpoledne 17. března požadovala svolání mimořádného zasedání RB OSN, které bylo svoláno na následující den. Jako politický poradce předsedy srbské vlády Vojislava Koštunici, jsem společně s ministrem zahraničních věcí Goranem Svilanovićem odletěl do New Yorku 18. března brzy ráno. Zasedání se konalo téhož odpoledne, podle místního času.
V New Yorku na nás čekal návrh prohlášení předsedajícího Rady bezpečnosti sestaveného předsedajícím, francouzským velvyslancem. Tak nevypovídající a prázdný text jsem v životě neviděl. Z něj se nedalo rozeznat, kdo na koho zaútočil, ani kdo byl napaden, ani cokoliv konkrétnějšího o událostech z předchozího dne. Rozhovory, předložení faktů, a přesvědčování s jinými velvyslanci, a potom i s generálním tajemníkem Kofim Annanem a něměckým ministrem zahraničních věcí Joschkou Fischerem, který se účastnil práce Rady bezpečnosti, nepomohly. Co bylo zvláště zajimavé, je fakt, že všichni byli dokonale seznámeni se všemi detaily událostí v provincii.
Jaký byl závěr západních mocností z této události? Že se proces uznávaní Kosova jako nezávislého státu musí urychlit. Všechno, co bylo uděláno do 17. února 2008, šlo tímto směrem.
Toho rána jsem byl v Gračanici na uctění památky, a jako ministr pro Kosovo a Metochii jsem ihned odjel do Mitrovice. Přístup soudu bránili příslušnící KFOR, které obklíčil národ ve velkém počtu a odhodlán se nehnout, dokud se soudci nevrátí z Prištiny. Což se nakonec stalo.
Analogie s původním 17. březnem (2004) byla v obstrukci ze strany západních členů v RB OSN, vydat zprávu její komise o událostech, ve kterých zahynul jeden ukrajinský voják a bylo zraněno několik desítek demonstrantů, z nichž někteří i střelami odstřelovačů.
Kdyby se tyto dva 17. březny neodehrály, nebylo by ani nezávislého Kosova. Jinými slovy, ve scenáři tohoto násilného útvaru byly tyto události nezbytné.
http://www.slobodanjovanovic.org/ překlad: VM |